Dar (co s ním?)

Dar, dárek, dáreček. Je to něco hezkého, něco co rádi přijímáme, někdo dárky také, někdy až chorobně, rád dává. Dárek je něco, co činí druhého šťastným, co dělá druhému radost. Může jít i o pouhou drobnost, něco malého, a může to být i o „pouze“ příjemný úsměv. Obdarovávejme své okolí, třeba i maličkostí, a naše okolí bude obdarovávat nás. A nezapomeňme, že naše dary jsou ceněny podle toho, z jakého množství dáváme. Máme-li sami málo třeba i laskavosti, ale přesto ji dáváme svému okolí, je to cennější nad zlato boháče. „Ježíš pozoroval, jak bohatí vhazují své dary do chrámové pokladnice. Uviděl i jednu nuznou vdovu, jak tam hodila dvě drobné mince, a řekl: "Vpravdě vám pravím, že tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní. Neboť ti všichni dali dary ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala všechno, z čeho měla být živa. "“ (Lk 21,1-4)

            Ovšem největším darem našeho života je dar, který člověk nikomu dát nemůže, dar který je rezervován samotnému Bohu a který  Bůh, svou otevřenou náručí, skrze Ježíše Krista, nabízí v hojnosti každému z nás. Je to dar víry a dar otevřenosti naslouchat Bohu v daru Ducha svatého. „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Mt 5,8) Ne všichni jej však umíme přijmout.

            A co tedy můžeme darovat my, lidé – prach a popel? I v tomto nepoměru našich darů je něco, co darovat můžeme a co se stane zároveň darem pro nás samotné. Je to darování se Bohu. Naše vlastní otevření se Božímu slovu, působení Ducha svatého a postavení sama sebe až na to druhé místo. Stát se učedníkem Ježíše Krista. „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.“ (Lk 14,26-27) Odložme sebe, svého otce, svou matku, ženu, děti, braty a sestry i sebe na druhé místo; uchopme svůj kříž a vyjděme ke Kristu. Nikdy toho nebudeme litovat. Neboť on je cesta, pravda i život.