Bohatství a chudoba...

Podle jedné staré pověsti vládl kdysi v Irsku král, který neměl dědice. Nařídil tedy poslům, aby po celé jeho říši rozhlásili, že kterýkoli mladý muž se smí ucházet o rozhovor s králem, jako jeho budoucí následník. Tito uchazeči však mají splňovat dvě podmínky: zaprvé musí milovat Boha a zadruhé všechny ostatní lidské bytosti.Dozvěděl se o tom mladík, který si pomyslel, že tyto podmínky splňuje, neboť chová lásku k Bohu i bližním. Byl ale tak chudý, že neměl vhodný šat, ve kterém by se mohl objevit před samotným králem. A chyběly mu i prostředky na dlouhou cestu ke dvoru. Ale něco se mu podařilo vyžebrat, něco si vypůjčil, a tak nakonec dal jakž takž dohromady alespoň tolik peněz, aby si mohl obstarat řádný oděv i nezbytné zásoby na cestu.Ve slušných šatech se tedy vypravil na královský hrad; už byl téměř na místě, když tu narazil na žebráka, který seděl na zemi u cesty. Byl v hadrech a třásl se zimou. Napřahoval ruce a žadonil o almužnu. Naříkal třaslavým hlasem: „Mám hlad a je mi zima! Prosím, pomoz mi... prosím!"Mladíka jeho bída tak dojala, že okamžitě svlékl své nové šaty a navlékl si hadry ubožáka. Bez váhání mu dal i všechny své zásoby. Pak se - pravda, poněkud váhavě - vydal v žebráckých cárech a bez prostředků na další cestu ke dvoru mocného panovníka. Když dorazil na hrad, králův pobočník ho uvedl do veliké síně. Po krátkém odpočinku, během něhož mohl setřást prach daleké poutě, ho uvedli před královský trůn.Mladík se Jeho Veličenstvu hluboce uklonil, ale když konečně pozvedl zrak, strnul úžasem. „Ty... to jsi ty? Vždyť ty jsi ten žebrák, co jsem ho potkal na cestě!"„Ano," odtušil král se šibalským mrknutím, „to já jsem byl ten žebrák."„Ale ... ty ... to přece ... ty přece nejsi žádný žebrák. Ty jsi doopravdický král! Proč ... proč jsi to udělal?" koktal mladík, když se jakž takž vzpamatoval z úžasu.„Abych zjistil, jestli doopravdy miluješ Boha a všechny své bližní," odpověděl král. „Věděl jsem, že kdybych se ti rovnou ukázal jako král, ohromil bych tě svým skvostným oděvem i drahokamy vykládanou korunou. Udělal bys všechno, oč bych tě požádal, protože by tě k tomu přiměla má vladařská moc. Jenomže tímhle způsobem bych se o tvých skutečných citech nic nedozvěděl. Proto jsem se uchýlil ke lsti. Zjevil jsem se ti v podobě žebráka, jenž se nemohl dovolávat ničeho jiného než lásky, kterou nosíš v srdci. Tak jsem zjistil, že doopravdy miluješ Boha i své bližní. Proto se staneš mým nástupcem," rozhodl král. „Ty zdědíš mé království."Tato pověst nám nastiňuje poselství: „Poslyšte, moji milovaní bratři: Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují?“ (Jk 2,5). Jen strohý a omezený výklad Písma svatého může hovořit o tom, že pouze chudí, ve smyslu ekonomickém, budou mít podíl na Božím království. Mnohem větší chudobou je schopnost člověka oprostit se od pozemských majetků. Nelpět na svém majetku jako by to byl smysl života. Umět oddělit bohatství ducha od bohatství pozemského je jedním z „klíčů“ k Božímu království, ale také klíčem k smysluplnému, plnohodnotnému a plodnému životu na zemi. Mnoho lidí se žene za svými majetky, snaží se je rozmnožovat. To samo o sobě není nic špatného. Velmi špatné ovšem je, pokud v tomto shonu zapomínáme na chudobu ducha, lásku k bližnímu a na milosrdenství. Na to, že máme v první řadě toužit po pokladu Božího království a potom teprve po pokladech pozemských. „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ (Mt 5,3)