O ďáblu...

Seděl jsem v restauraci, se zvláštním jménem „Čertova hospoda“, kolem mě byly různě postavičky ďáblíků a ďáblic všeho druhu s milými i zuřivými pohledy. Jak jsem tak seděl, říkal jsem si: „Čím to je, že některé lidi tolik přitahuje tajemno ďábla? Je to přeci hrůza, pláč a skřípění zubů, jak píše evangelista Matouš.“ Je to složitá otázka, ale není náhodou právě to tajemno tím, co lidi přitahuje? Slyšel jsem, že jednou z největších zbraní ďábla je to, že se o něm nemluví, a jak o tom rozjímám, skrývá to v sobě hlubší pravdu. Chodí si v pozadí a spřádá sítě okolo svých obětí. Pomaloučku, polehoučku, ovšem sítě zákeřné a pevné. Člověku ukáže jen to, co chce aby člověk viděl, a odvrácenou stranu těchto „hojností“ pečlivě střeží. Ukáže člověku mnoho, na první pohled, líbivých věcí a člověk sám lehko zapomene, že ne všechno co se blýská, je zlato. Podíváme-li se ovšem na ďábla očima otevřenýma a srdcem blízko Bohu, lehko prokoukneme jeho lži. Co, že nám to vlastně ďábel nabízí? Nabízí nám teplo; stoly plné lákavého jídla; křišťálovou vodu a jiskřící víno; vášnivé milování; moc a slávu a další požitky. A jaká že je jeho nabídka? Kdo nechce vidět, tady ukončí svůj pohled, kdo ovšem vidět chce, může prohlédnou až na odvrácenou stranu nabídky: teplo spalující, které ovšem nikdy nezahřeje; stoly plné lákavého jídla, které ovšem nikdy nenasytí; cisterny vody a vína, které nikdy nenapojí; vášnivé milování, které nezná lásku a nikdy neuspokojí a nic nepřinese; sláva a moc, které sžírají za živa lidskou duši! To jsou požitky, které ďábel nabízí. Jsou to požitky na první pohled lákavé, ale pro duši smrtelné. Tělo si nechme klidně zabít, ale svou duši chraňme jako vzácný diamant určený Bohu. Nepodporujme ďábla, mluvme o něm a varujme se navzájem před jeho nástrahami, utíkejme se k Bohu, ten nás ve svátostech posilní v tomto boji.